Peníze jsou na obří centra. Na památky už ne

Historik architektury Zdeněk Lukeš pro Deník: Dnešní sankce nenutí majitele, aby se o objekty staral

Čím to, že si cenné objekty neumíme ochránit?

Jde většinou o léta zanedbávané stavby, které jsou často v žalostném stavu. Takových jsou nás bohužel stále stovky – připomínám třeba Šlechtovu restauraci, Cibulku, palác Svět v Praze, lázně Kyselka u Karlových Varů nebo desítky cenných kostelů v oblasti Sudet. Je jasné, že neexistuje účinný sankční systém, který by majitele donutil se o objekty řádně starat a na druhé straně chybí výraznější podpora ze strany státu, krajů nebo obcí, protože ne všichni mají dost prostředků na často velmi náročnou rekonstrukci. Měl by tu existovat nějaký fond, do něhož by přispívaly třeba firmy, které těží z cestovního ruchu, jak je tomu běžně v západní Evropě.

Obecně je rozšířený názor, že majitelé nechávají památkově chráněné objekty chátrat, aby musely být následně zbourány a na lukrativních parcelách se mohlo stavět, což by jinak památkáři nedovolili. Je to podle vás pravá příčina konců některých objektů?

V některých případech jistě ano, ale na druhé straně je někdy nad síly majitelů udržovat dejme tomu velkou horskou chatu v perfektním stavu, když je na těžko dostupném místě a její kapacita je mnohonásobně větší, než dnešní zájem turistů – což je třeba případ Labské boudy, která byla postavena pro masovou rekreaci odborářů. Tady by zase mohl pomoci výše zmíněný fond, pokud bychom chtěli takovou stavbu přesto zachránit. Mnohde mohou být ale příčiny jiné – třeba pojišťovací podvody nebo jen prostá lhostejnost.

Veřejné mínění rozvířil i osud rohového domu na Václavském náměstí. Ministr kultury vydal rozhodnutí, jímž uvolnil cestu k bourání. Kozákovu budovu má nahradit novostavba ve tvaru písmene L. Je podobná obnova centra měst podle vás v pořádku?

Ten dům není památkově chráněný, takže jeho majitel může – i v památkové rezervaci – uvažovat o jeho náhradě,samozřejmě pokud splní velmi přísné zastavovací podmínky a příslušné úřady novou stavbu schválí. V tomto případě se domnívám, že majitel po protestech veřejnosti ale raději od svého záměru upustí.

Typickým příkladem architektonických změn je bourání starých obchodních domů a jejich nahrazování nákupními centry. Výsledkem většinou bývá naprosté umrtvení středu měst, kde mizí živý ruch v ulicích a lidé se stahují do jednoho obřího obchodního střediska. Nejsou to z hlediska architekta nenapravitelné šrámy na tvářích českých měst?

Ale vždyť proti stavbě obchodních domů (tzv. priorů) přímo v centrech historických měst (často na úkor cenných domů) protestovali lidé i v totalitní éře – ovšem v rámci tehdejších možností. Dnes jsou ty stavby většinou pro dnešní způsob prodeje těžko adaptovatelné a jejich provoz je zpravidla ztrátový. Architektonickou hodnotu mají různou, vážím si třeba Kotvy a Máje v Praze nebo prioru v Pardubicích. Zato třeba ten na jihlavském náměstí, to je hrůza. Nákupní centra – toto nutné zlo dnešní éry – by se ovšem měla stavět na vzdálené periferii, do městských jader by se měly vrátit polyfunkční stavby, jako tomu bylo za Rakouska-Uherska nebo první republiky. Takový dům by měl mít živý parter s pasážemi, obchody, kavárnami, pak administrativní část a v horních patrech byty, aby stavba žila i večer a centrum se totálně nevyprázdnilo.

Často jsme svědky nenapravitelných zásahů stavařů, jako příklad uvádím mrakodrapy na Pankráci, v dané lokalitě. Nemělo by mít každé větší město svého architekta, který by měl supervizi nad jeho rozvojem?

Vložit odpovědnost za budoucí rozvoj města do jediných rukou? To jistě může fungovat u menších obcí. U Prahy bych se přimlouval za funkční systém Státní regulační komise z první republiky, v níž působilo několik vysoce vážených a respektovaných osobností. Posuzovaly významné zásahy do struktury města, dávaly podněty k soutěžím, vyjadřovaly se k novostavbám v historickém prostředí. Přitom měly autoritu u odborníků i veřejnosti, jejich závěry byly publikovány a neskrývaly se za anonymní úředníky. Běžnou agendu ovšem vyřizovaly úřady. A mimochodem, víc něž pár věžáků na Pankráci (navíc někdy i architektonicky kvalitních, i když pocházejí ze 70. let) mi vadí předimenzovaná betonová sídliště z totalitní éry, která poznamenala tvář naších měst minimálně na sto let. Jen na ně není z rampy Pražského hradu tolik vidět…